Histrie odívání, Novověk, RENESANCE

   

     Novověk se vyznačuje objevením amerického kontinentu,  dobýváním nových území, uvolněním mravů a poznáním, že lze žít i jinak než káže církev. Lidé se začínají pohybovat, stěhovat a cestovat. 

     Renesanční móda byla velkou změnou a další období se vyznačovali přepychem.

      Renesance

     Móda dostala v tomto „novém věku“ konečně přestala být jen nástrojem "ďábla" a stala se i součástí individuality každého člověka. V renesanci se vytrácí prvky náboženské gotiky a nastupuje plné respektování přirozených proporcí lidského těla. Novověk přináší lehké a splývavé linie a poprvé se objevuje samostatný živůtek oddělený od sukně.  Ideálem ženské krásy se stala mladá žena štíhlé postavy, která měla úzký pas, hubené ruce, nohy a zářivě plavé vlasy. 

Dámský oděv tvoří bohatě nařasená sukně, mnohdy prodloužená do vlečky, a úzký živůtek. Využívá se volnější šněrování, ikdyž ve Španělsku se poprvé objevil tuhý korzet, který spoutává hrudník a zužuje pas. 

Stal se na dlouhou dobu důležitou součástí ženského oděvu. Košile a pláště mužů se značně zjemnili. Oblíbeným materiálem byl samet, satén či šaty ze zlata. 

Ve Španělsku se u dvora vyvíjelo odívání ve zcela odlišných podmínkách a dostalo tak bylo odlišné. Jejich oděv byl  nepohodlný a nákladný, přesto se stal vzorem pro celou Evropu. A to paradoxně právě pro svoji nákladnost a nepohodlnost. Jeho upjatost podléhala přísné dvorské etiketě. Luxusem zas vyhovoval touze veřejně prezentovat bohatství a moc. Typickým prvkem pro španělský renesanční oděv je nošení vysokých límců u žen a mužský vyztužený koláčovitý límec. Španělská dvorská móda uvěznila i děti do krásného, ale nepohodlného „krunýře“.

Marilyn Monroe navšítivila pražský hrad!

     Letošní léto patří Marilyn Monroe, a její památce. Od 30. května do 20. září máme všichni možnost navštívit Jízdárnu pražského hradu a na vlastní oči si prohlédnout věci, které patřili zbožňované Marilyn Monroe. Jedná se zejména o kostýmy z jejích nejslavnějších filmů (cca 50 ks), boty (asi 30 párů), ale také některé dopisy, fotografie a osobní věci. Vše doplňují umělecké díla, na kterých je Marilyn ztvárněna, jako legendární sex symbol. 

     Kurátorka výstavy a ředitelka muzea ve Florenci, odkud tato expozice pochází, Stefanie Ricciová, se nechala slyšet, že výstava nazvaná Marilyn, ukáže tuto herečku jako mnohem složitější osobnost, než se jeví na první pohled. 

     Většinu bot, které Marilyn nosila vyrobil slavný švec hvězd Salvatore Ferragamo a právě jeho značka stojí za touhle výstavou. Místní pražský butik této značky umožnil, v průběhu akce "Prague fashion night", zákazníkům prohlédnout si tyto legendární kousky z blízka, nebo si je vyzkoušet. Butikem procházela bývalá majitelka obchodu v těch nejslavnějších červených střevících, pokrytých

kamínky.  Mohu potvrdit, že s bílým outfitem nositelky, se vyjímaly nádherně. Ale i přítomné modelce, Petře Němcové, by určitě slušely.

https://www.facebook.com/photo.phpfbid=347991358656983&set=a.319908644798588.1073741827.267395103383276&type=1&theater

Plné vstupné činí 240 Kč a snížené polovinu. Tak honem na hrad! Třeba se tam potkáme :)

Více na: http://www.marilynprague.cz/

Historie odívání, Pravěk - Středověk

Od počátku lidské existence se společně v průběhu evoluce lidské rasy vyvíjel a zdokonaloval také oděv. Ve vývoji lidstva z počátku plnil ryze praktické účely, zakrýval nahotu lidského těla, chránil jej před chladem nebo teplem, chránil kůži, když přišla do kontaktu s jiným materiálem. Tepelná izolace a ochrana byli první požadavky člověka na oděv.

Tehdy se lidé ještě neoblékali, pouze halili a nebyl to pověstný fíkový list, ale kus hrubé kůže, který byl prvním kouskem v lidském šatníku. Časem a dalším vývojem lidské společnosti začal oděv plnit i zcela jinou roli. Vyjadřoval postavení určitého jedince v celé hierarchii společnosti a byl považován za základní projev kultury národa. Stal se symbolem postavení jednotlivce ve společnosti.

Móda se v průběhu let měnila a to různým tempem jejího vývoje. V některých obdobích přetrvával stejný typ oděvu celé staletí, jindy se trendy měnili několikrát v průběhu jednoho roku. Sledování trendů a jejich dodržování nebylo vždy jednoduché, protože oděv byl často drahý a móda, nebyla záležitostí pro každého. Móda se týkala především panovníků, šlechty či buržoasie. Prostý lid na ni neměl prostředky.

      Pravěk a starověk

Pravěký oděv nelze konkrétně popsat. Pozůstával z kusů kožešin, později látek, které nevyhovovaly člověku u jakéhokoliv pohybu. Po objevení tkaniny, asi v mladší době kamenné, se začaly stylizovat první střihy. Lidé začali zpracovávat materiály do formy látky a ta se jednodušeji přizpůsobovala lidskému tělu. Látky se tkaly nejdřív v rámě, později na jednoduchých krosnách a materiály byly nejčastěji len, vlna nebo bavlna.

      Egypt

Egypt v období 2700 až 1000 př. n. l. byl průkopníkem v mnoha směrech. Původní obyvatelé Hamiti, africké národnosti, využívali jednoduchý tkací stav, na kterém vyráběli látky. Používali hlavně bílou bavlnu a dokázali utkat materiály velmi jemné až průsvitné. Muži nosili bederní roušku, kterou tvořil pruh látky ovinut kolem boků, upevněn v pase a ženy košilkovitý oděv, který přiléhal k postavě, měl krátké rukávy a někdy plisování. Jejich svrchní oděvy byly u žen velké šály přes ramena a vysoce postavení muži nosili kolem ramen kožešinové štóly. Oděv byl někdy doplněn o korálky, které kolem hrdla tvořily kulatý límec.

     Mezopotámie

 

 Na území Mezopotámie, u řek Eufrat a Tigris nosili lidé oděv, jehož základ tvořila zavinovací sukně a skládaný nešitý plášť. Oděv zdejších obyvatel známe zejména ze zachovaných plastik a reliéfů. Obyvatelé Mezopotámie jako první pěstovali len, který se v sumerštině nazýval Gad. Používali výšivky a sukně zdobili strukturami z vlny nebo zlatými pírky. Kromě krále, který nosil sandály, chodili všichni bosí. Jejich bojovníci nosili vysoké boty, někdy až kozačky. Sumerští muži nosili vlasy svázané stuhou a bradu, která byla symbolem moci, stříhali do hranata. Jejich ženy nosili poměrně dlouhé vlasy splétané do uzlů.

      Starověké Řecko

Podobně jako Egypťané začali i lidé ve starověkém Řecku připisovat oděvu mimo praktických vlastností, také estetickou roli. Řekové definovali ideál krásy. Krása pro ně znamenala dokonalý soulad v harmonickém celku. Jejich oděv se stal prakticky naplněním těchto zásad, spojil krásu s účelností. Přestože byl oděv vytvořen velmi jednoduše, bez střihu a šití, splňoval vše, co od oděvu očekáváme i my. Materiálem bylo jemné plátno, které dováželi z Egypta nebo Indie.

Základním typem oděvu byl Chitón. Tvořili jej dva pruhy látky, které byly na ramenou a po bocích těla sepnuty za pomocí spon, knoflíků nebo jednoduše sešité. Chitón byl jemný, někdy až průsvitný. Šíře látky, potřebné na tento oděv, se pohybovala kolem čtyř metrů. V pase si jej převazovali jedním nebo více pásky. Muži nosili tento oděv obvykle dlouhý ke kolenům, ale starší generace a vyšší vrstvy jej měli delší. Ženy nosili Chitón výhradně dlouhý a na něj si oblékali ještě vrchní část, oděv s názvem Peplos, který měl v horních partiích dvojitou vrstvu. Jako svrchní oděv nosili muži i různé pláště. Chlamys byl také vojenský plášť, který se upínal na jednom rameni. Himation byl obdélně střižený svrchní vlněný plášť, který splýval až pod kolena, přehozený přes levé rameno nebo zahaloval celé tělo i hlavu. Pláště byli mnohdy z pestře barevných látek. Doma chodili všichni bosí, ale na delší cesty nebo vycházky nosili sandály z kůže s řemínky. Již v této době lidé připisovali barvám symbolický význam. Bílou barvu mohla oblíkat pouze aristokracie, zelenou, šedou nebo hnědou venkované a černá byla barvou smutku.

      Starověký Řím

Obyvatelé velké Římské říše se inspirovali nejen celou antickou kulturou, ale i řeckým oděvem. Základem římského oděvu byla tunika, ze dvou pruhů látky, sešitá na ramenou a bocích s otvory na ruce a hlavu. Později k ní začali přišívat také rukáv sahající k loktům. Nosila se přepásaná a mírně podkasaná v pase. Muži nosili délku ke kolenům, starší generace, ženy a vyšší společenské vrstvy dlouhou až na zem nebo ke kotníkům. Senátoři se svým oděvem lišili od civilního obyvatelstva. Jejich tunika měla na prsou a zádech široký purpurový pás. Svrchní vrstva oděvu byla Tóga. Byla zároveň také znakem svobodných Římanů. Stříhali ji do tvaru elipsy a řasili ji na levém rameni. Vyžadovala klidný pohyb, protože její rozměry byli asi 3,5 na 5,5 metru. Senátoři nosili Tógu zdobenou purpurovým lemem a císař měl Tógu purpurovou celou, zdobenou zlatými nitěmi. Svobodní Římané se odlišovali od cizinců a otrokyň, jak to jen šlo. Například oděv otrokyň, cizinek a svobodných Římanek se lišil počtem oblékaných vrstev roucha. Základní vrstva ženské tuniky sahala až ke kotníkům. Aristokratické ženy si na ni oblékaly Stolu, druh široké sukně z jemného plátna, která se sepínala na prsou a rameni, a na vrch nosily plášť Palla, který mohli nosit pouze svobodní Římanky.

      Byzantská říše

Počátky východořímské říše souvisí s přestěhováním římského císaře Konstantina Velikého a jeho dvora na východ. Oděv Byzantské říše, která se datuje od roku 330 n. l. a přetrvává dalších tisíc let, zásadně ovlivnil vývoj odívání v zemích východní Evropy a Ruské říše. Jeho základ pocházel z římského oděvu, ale byl zásadně ovlivněn orientem. Byl více zřasený, bohatší, zdobnější a barevnější. Bílá barva byla barvou smuteční a purpurovou vyhradili pro královský pár. Základem byzantského oděvu zůstala tunika s dlouhými rukávy a krátký plášť. Materiálem byla většinou vlna, ale vyšší vrstvy nosili také barevné hedvábí bohatě zdobené ornamenty například s křesťanskými symboly. Plášť byl i nadále symbolem nadřazenosti a byl zhotoven z tuhého brokátu. Ženy nosily široké tuniky košilového střihu, kdy spodní tunika sahala k zemi a měla úzké dlouhé rukávy. Vrchní tunika byla o něco kratší a měla rukávy široké. Základem oděvu byzantské říše bylo potlačení všech známek ženskosti, nahoty                 a úplné zahalení postavy. Křesťanská morálka zahalila v několika vrstvách oděvu celé tělo od hlavy k patě. Také plášť halil celou postavu, u dvora byl často protkáván zlatem a stříbrem. Slované zhotovovali oděv ze lnu, konopí a vlny.

      Slované

Slovanské ženy tkaly velmi jemné plátno, které se stalo ceněným zbožím a dokonce i platidlem. Základem slovanského oděvu byl rubáš. Rubáš byla plátěná košile, která byla variací římské tuniky. Mužský rubáš sahal ke kolenům a ženský ke kotníkům. V pase jej převazovali pásky nebo pruhem látky. Muži nosili kabáty s dlouhými rukávy a knoflíky, podobné dnešním, které někdy podšívali kožešinou. Spodní část těla halili do nohavic a měli i obuv. Nejjednodušší obuví byli krpce zhotovené z jednoho kusu kůže, které drželi na nohou za pomoci řemínků. Dodnes se zachovali jako součást některých krojů, hlavně v regionu Liptov na Slovensku.

     Středověk

Období středověku trvalo kolem tisíc let a přesto se toho v chování ani vkusu lidí mnoho nezměnilo. Bylo to období, kdy všechno řídila katolická církev a lidé se řídili jejím kázáním. Vystřídalo se jen několik uměleckých slohů a u oděvu tomu nebylo jinak. Jeho změna probíhala velmi pomalu. Celému období panovala přísná náboženská morálka.

      Románský oděv

O několik století později, v období stěhování národů, nevznikl jednotný umělecký sloh a ani románský oděv nebyl jednotný. Muži si osvojili nohavice a k nim nosili pořád tuniky. V době raného středověku byly předchůdci kalhot – nohavice – považovány za „barbarské“. Lidový oděv byl pořád jednoduchý a praktický, ale vládnoucí vrstva si v tomto období již vážněji zakládala na módě. Pánská tunika měla různé délky a v pase se podvazovala. Byla hodně zdobená. Střih oděvu byl pořád jednoduchý a moc se neodlišoval, zato materiály byly pestrobarevné, zdobené výšivkami a lemy. Nosili se široké až skoro lodičkové výstřihy. Ženy nosily spodní košilový oděv, sahající k zemi, a vrchní, velmi podobný, akorát více zdobený, kratší, se širokými rukávy. Vdané ženy si vlasy kryly šátkem nebo závojem, svobodné si je zdobily čelenkami.

      Gotický oděv

Společnost, které vládli feudálové a církev, byla výrazně diferenciovaná, což se projevilo také v odívání. Lidé mezi 12. a 14. stoletím se museli oblékat cudně, tak aby nepobuřovali své okolí. Když se tak stalo, museli zaplatit peněžní pokutu, nebo byli vypovězeni ze své obce. To jak se měli lidé té doby oblékat, bylo oficiálně předepsané. Byl určen styl, metráž látky i barvy. Módu určovala vysoká šlechta a ostatní se pouze přizpůsobovali. Rytířská doba uctívala krásu propojenou s mravností. Gotika přejala románský zdvojený oděv, ale více rozlišila ženskou a mužskou siluetu. Gotický oděv se lišil od volného košilového typu tím, že byl tvarovaný na tělo. Složitý střih oděvu vyžadoval specializovaného řemeslníka – „kráječe“ – krejčího. Ženy začaly nosit obepnuté šaty, s rozšířenou sukní a úzkými rukávy. Muži začali nosit krátké kabátce a úzké kalhoty, které končili buď na kotníku, nebo pokrývali i chodidlo a byli opatřeny podešví. Často se využívaly závoje, které se upevňovaly na špičku klobouku. V tomhle období je pro módu podstatné zakládání cechů, ve kterých si šlechta nechávala zhotovovat oděv u krejčovských mistrů. Tato výroba oděvů umožnila větší rozlišování oděvů pro nošení doma nebo na ven, pro běžné nebo významné společenské příležitosti a také oděv svobodných nebo vdaných žen.

SVĚT A KRÁSA MÓDNÍHO PRŮMYSLU

Móda je pojem dnes ztotožňován s oděvem i celým oděvným průmyslem. Slovo móda se stalo jakýmsi synonymem toho, co je zrovna aktuálně trendy v oblasti odívání. Jedna definice praví, že móda je „dočasný, obecně přijatý a obecně závazný názor na vnější kulturní formy, jehož dočasnost implikuje potřebu změny a jehož kořeny netkví vždy v racionálním postupu, mohly bychom se zabývat stylem života, stolováním, automobily, hudbou, malířstvím i literaturou. Ale nejvlastnějším vyjádřením pojmu „móda“ je přece jenom oblast oděvu.“(SKARLANTOVÁ, J. Od fíkového listu k džínům)

Co je a co není módní, neboli v módě a tedy in, určují jak návrháři haute couture, tak samotné obchody s oblečením, tím, co se rozhodnou v nich nabízet k prodeji. A jelikož prodejci nabízí pouze to, po čem je největší poptávka, rozhodují v podstatě sami lidé o tom, co se nosí. Pravděpodobně si to neuvědomují a módu vnímají spíš jako něco magického, co k nim přijde ze shora a jednoduše je to dané. Nezkoumají, proč je něco více módní zrovna v danou chvíli. Jednoduše to odpozorují nebo si to přečtou v některém z módních časopisů a přijmou to za své. Tisk, zaměřený na módu, poskytuje každý měsíc podrobný přehled všech stylů a trendů aktuální sezóny.  Redaktoři těchto časopisů se většinou účastní týdnů módy, které se konají v některých metropolích, a pořizují spoustu obrázků i videí. Z této události poté půl roku píšou rešerše. To, co se na módních molech objevovalo nejčastěji, označí hitem sezóny. V naší středoevropské společnosti existují lidé, kteří se módou striktně řídí a investují do svého vzhledu čas i peníze. Kladou velký důraz na vzhled a také na názor okolí. Ale to, co je módní, není tak jednoznačné, jak to bývalo v minulosti. Již není k dostání žádný soupis pravidel, jak by měl oděv tuto sezónu vypadat, jak to bylo třeba za První republiky. Dnes jsou v módě různé styly najednou. Někdo nosí ležérní eleganci, jiný zas sportovní styl. Každý si hledá svou cestu a v rámci ní se může realizovat.

Oděvem můžeme vyjádřit svůj postoj a dotvořit svojí identitu. Pokud si něco oblékneme, působíme tím na své okolí, které si na základě toho vytváří svůj postoj k nám. I ti, kteří oděvu nepřikládají důležitou roli, o svůj zevnějšek nijak zvlášť nepečují a nezajímá je reakce jejich okolí, tím také vyjadřují svůj postoj. Prezentují se způsobem, kterým komunikují, že vizuální role oděvu není pro jejich život důležitá a nejspíš pro ně oděv plní pouze praktickou funkci chránění těla před zimou.  Avšak určité společenské příležitosti vyžadují přiměřený oděv. V takovém případě i oni, napříč chladnému či skeptickému postoji, jsou společenským apelem okolí donuceni svůj zevnějšek přizpůsobit okolnostem. Když se stane, že někomu přijde pozvánka na důležitou společenskou událost, dotyčný se bez splnění podmínky dodržení určeného dresscodu nemůže zúčastnit. Móda i oděv jsou proto neoddělitelnou součástí každodenního života.

Módní průmysl významně ovlivňuje hospodářskou situaci. Ve dvacátém století se čas v módním průmyslu začal počítat na sezóny a kolekce, ale i tak si lidé kupovali oblečení na delší dobu užití než je tomu dnes. V rokoku byl sice oděv nepředstavitelně nákladní záležitostí, ale i dnes stojí oblečení ušité luxusní značkou nemalé peníze a není zdaleka tolik využito, co kdysi.  I když se módní tvůrci inspirují kolikrát tím, co už bylo a tvrdí, že v módě se nedá vymyslet nic nové, pouze kombinovat staré, přesto se obchody vždy v září a únoru naplní novými kolekcemi pro nadcházející sezónu. A my jdeme a koupíme si několik kousků, podle svého gusta, abychom si jej doma odložili do přeplněných skříní. 

První dáma

     
     Na fenomén „First lady“ nenahlížím, jen jako na téma ženské, sofistikované či feministické, ale zamyslet se nad touhle postavou a její rolí v dějinách politiky je lákavé.  Slovní spojení „první dáma“ je oslovení prezidentovy manželky, které pochází ze Spojených států amerických, kde tohle sousloví vyjadřuje určitou funkci manželky prezidenta. Je to role, úřad či zaměstnání, které přísluší současné něžnější polovičce hlavy státu. V Evropě se ženám politiků nedostává obzvlášť velké pozornosti, ale ani jim není dáno takové břímě, jak je tomu u amerických sousedů. Proto se moje pozornost bude soustřeďovat spíše zaoceánským směrem a pokusím se zachytit a popsat můj pohled na minulost prvních dam. Jak se vyvíjela instituce první dámy, od pouhého přívěsku prezidenta až k vlastní svébytné instituci? Nakolik je image a styl první dámy nezávislý na prezidentském úřadu? Co všechno může ovlivnit první dáma a v čem všem se musí přizpůsobit? Do jaké míry je ovlivněn náš pohled na první dámu v poměru s úspěchy nebo omyly jejího manžela?

First Lady 

     Největší vlnu zájmu a pozornosti veřejnosti spustila před několika lety Hillary Rodhamová Clintonová, když se ucházela o jedno ze dvou senátních křesel za americký stát New York. Úplně obrátila pohled veřejnosti na post první dámy. Když se pak letos postavila do boje o prezidentské křeslo, jako jedna ze dvou největších soupeřů, vyvrátila všechny dosavadní představy o životě prezidentovy manželky. Bill  a Hillary Clintonovi chápali od začátku prezidentský úřad jako společnou záležitost dvou rovnocenných politických partnerů. Do této doby se ale na roly první dámy hledělo pouze jako na reprezentativní záležitost. Jednoduše, první dámy nikdy předtím opravdově nezasahovaly do vládnutí svého muže. Sice asi každý známe rčení: „Muž je hlava rodiny a žena krkem, který s hlavou ohýbá.“, ale speciálně v takovém případě, jako je úřad prezidenta se oficiálně na tyhle věci ani nepomýšlí. Dá se říct, že Hillary je první aktivní paní prezidentová.

     Kdysi Eleonor Roosveltová spolupracovala s manželem při vyřizování administrativních záležitostí a Rosalynn Carterová s Nancy Reaganovou výrazně v zákulisí ovlivňovaly své muže, ale u manželů Clintonových to bylo od samého počátku výrazně jinak.

     Role první dámy nikdy nebyla oficiálně vymezena a celé staletí dochází k debatám a kritikám co první dámě přísluší a co nikoli. V průběhu let první dámy v bílém domě svou úlohu neustále upřesňovaly, rozšiřovaly a nově definovaly.

Několikrát se stalo, že se první dámy dostaly k moci blíž jak bylo zvykem. V případě zranění prezidenta se stala jeho manželka najednou jakousi náhražkou. Například Edith Willsonová a Nancy Reaganová filtrovaly informace mezi jejich muži v nemocniční péči a veřejností.

     Titul první dámy znamenal pro Američany zpočátku velký problém, protože si nebyli jisti, jak by měli manželku prezidenta správně oslovovat.  Prezident sám byl z počátku oslovován jako „Jeho Výsost, prezident Spojených států amerických a ochránce svobody“ nebo „Mr. President“ a taky „Vaše Excelence“. První dámu uštědřovali tituly typu „Markýza“, „lady“ a nebo prostě jenom „Mrs. Washington.“

Pojem „First Lady of the Land“ (první dáma země) se objevil až koncem devatenáctého století. Poprvé ho obdržela Lucy Hayesová. A psaní tohoto titulu velkými písmeny, což signalizuje úřední charakter, se začalo až ve dvacátém století.

Neoficiální první dámy

     Dokud existuje svátost manželská, budou přetrvávat i první dámy. Jen pouhý dva ze čtyřiceti čtyř amerických prezidentů byli staří mládenci, když nastupovali do Bílého domu. James Buchanan a Grover Cleveland. Thomas Jefferson a Martin Van Buren byli zvoleni jako vdovci. Oba pověřili rolí první dámy své dcery. Rachel Jacksnová a Ellen Herndon Arthurová zemřely v období mezi zvolením a nástupu do funkce jejich manželů. Letitia Tylerová, Caroline Harrisonová a Ellen Wilsonová zemřely během funkčního období svých manželů. John Tyler a Woodrow Wilson se znovu oženili ještě během své funkce v Bílém domě.

     V situaci, kdy se prezidentem země stane muž, který je svobodný nebo vdovec, nebo ovdověl během funkčního úřadu, je automaticky za první dámu považována některá z jeho nejbližších příbuzných, která se ujme funkcí a povinností první dámy. Tak se stalo třeba roku 1829, kdy do funkce první dámy 7. prezidenta USA Andreuva Jacksona nastoupila jeho neteř Emily Tennessee Donelsonová, potom co prezident náhle ovdověl ještě před nástupem do úřadu. Po neteři tento post převzala jeho snacha. Žena 8. prezidenta Martina Van Byrena zemřela dlouho před jeho nástupem do úřadu a prezident tak jmenoval za první dámu svou snachu Angelicu Van Burenovou. 

     Prezident Williem Henry Harrison měl ženu nemocnou a proto se nemohla zastávat funkce první dámy. Pouze první rok. Po zbytek období byla za první dámu považována jeho snacha Jane Irwin Harrisonová. Priscilla Cooperová Tylerová se ujala funkce prví dámy 10. prezidenta Johna Tylera  v období mezi smrtí jeho ženy Letitie a nástupem  druhé ženy Lujie Gardiner Tylerové. První dámou 21.prezidenta Chestra A. Artura se stala jeho sestra Mary Arthurová McElroyová, po smrti jeho ženy. Rose Elizabeth Clevelendová byla sestrou 22. prezidenta Grovera Clevelenda a také vykonávala funkci první dámy. Další neoficiální první dámou se stala dcera 23. prezidenta Benjamina Harrisona a byla ní Mary Harrisonová McKeenová. Oficiální první dámou, která nebyla manželkou prezidenta byla Harriet Rebecca Laneová, neteř 15. prezidenta Jamese Buchanana, protože nebyl nikdy ženat.

Role první dámy

     V 19. století se většina žen prezidentů zarputile bránila plnit vyčerpávající veřejné povinnosti , které úřadu první dámy náležely. Některé dělaly všechno proto, aby mohly žít mimo Washington a jiné dokonce předstíraly nemoci a nechávaly se zastupovat. V následujícím století se ale hodně věcí změnilo. Takový odstup manželek prezidentů byl nemyslitelný jelikož v Americe ve 20. století začíná kralovat televize a média začínají pojem soukromí konkretizovat na pořád užší a užší pojem. Přesto některé první dámy pociťovaly tuhle svou úlohu jako přetěžké břemeno. 

     Eleonor Roosveltová i Jackie Kennedyová se sice uchylovaly na delší dobu z Bílého domu, ale důvodem byly spíše mimomanželské aféry jejich mužů. No a když jsme už u tohoto tématu, faktem je, že přes všechny četné manželské problémy, aféry a nevěry mužů v čele amerického národa nedošlo ani jednou jedinkrát k rozvodu prezidentského páru.  Mezi prvními dámami Ameriky se najdou tři , kterým byl prezident až jejich druhý manžel a tři bývalé vdovy. Tímto se američtí prezidenti liší od jejich evropských kolegů. Americký prezidentský úřad je natolik ovlivněn veřejným míněním, že víceré první dámy musely spolknout hořkost a dál hrát roly ideálního páru.

     Stará moudrost říká, že „za každým velkým mužem stojí velká žena“.

Do jaké míry jsou schopny ovlivnit první dámy vládnutí svých manželů? Jen do jaké sami chtějí. Záleží asi na jejích ctižádostivosti.

     Helen Herčin Taftová, byla na svou generaci až neobvykle politicky ctižádostivá. Zrušila pravidelné setkání manželek kabinetu, na kterých se podle zdrojů nevýslovně nudila a místo toho se pravidelně zúčastňovala konzultací svého manžela s politiky, diplomaty a přímo ovlivňovala i zásadní rozhodnutí prezidenta.

     Ellen Wilsnová byla otřesena katastrofálními hygienickými poměry v afroamerických obytných čtvrtích Washingtonu v USA. I když zemřela rok po nástupu do funkce svého muže, postarala se o urbanizační reformy a ty jsou odkazem trvalé hodnoty. Na její smrtelné posteli bych dokonce schválen zákon nazvaný „Ellen Wilson Law“. Tím poprvé v dějinách byl přijat zákon ze strany první dámy.

   Eleonor Roosveltová už od počátku působila jako politička a novinářka a po přestěhování do Bílého domu pořádala vlastní tiskové konference, na kterých byly zodpovídány politické otázky s jejím vlastním názorem, nezávisle na politice jejího muže. Od dob Eleanor vystřídala role pouhé hostitelky v bílém domě práce s veřejností jako nejdůležitější funkce první dámy. Od té doby se od první dámy automaticky očekává, že se bude angažovat také v nějakém nekontroverzním sociálním problému. Jackie Kennedyová se zajímala o ochranu památníků, Betty Fordová vystupovala za rehabilitaci alkoholiků, Nancy Reaganová se přimlouvala za protidrogové kampaně a Barbara Rushová si připsala zásluhu v boji proti analfabetismu. Obvykle odchodem z Bílého domu tyhle aktivity prvních dam nekončily.

     Od Eleanor Rooseveltové, která vyzvala lid, aby jí psal dopisy, první dámy zaměstnávaly celé štáby pracovníků, aby zvládly korespondenci a sociální závazky. Pet Nixonová obhajovala počet svých zaměstnanců i takto: „Když někdo z malého města dostane dopis z Bílého domu, ukáže ho všem sousedům a nezřídka ho dokonce otiskne v místním tisku.“ Pat jako prví absolvovala volební turné se strategickým návštěvním programem, při němž vyzdvihovala svého muže a jeho program. Manželky prezidentů se postupně víc a víc vměšovaly do politických problémů a podněcovaly reorganizaci „východního křídla“ Bílého domu, což je místo, kde má pracovnu první dáma. Tým Hillary Clintonové byl sice menší jako třeba Barbary Bushové, ale zato si přenesla svou kancelář do vytouženého západního křídla a byla v blízkosti prezidenta. Tím čerpala poznatky z vědomostí týmu manžela a také demonstrovala svoje pojetí prezidentského úřadu jako partnerství.

Jako královna

     Když 27. května 1789 poprvé vkročila Martha Dandridge Custis Washingtonová do New Yorku, byla uvítána ovacemi „Ať žije lady Washingtonová“. Snažila se reprezentovat jako „náhražka“ královny pro mladý americký národ, který alespoň z doslechu znal pompéznost evropských panovnických dvorů.

Americký prezident vykonává v systému USA současně dvě funkce: šéfa vlády i nejvyššího státního představitele. Což je odlišné od většiny evropských zemí. Tím ho tato pozice staví v očích svých občanů na mnohem vyšší pozici jak to bývá u prezidenta v Evropě. No a tenhle fakt hodně ovlivňuje i život jeho manželky. Dá se říct, že první dáma v Americe má mnohem významnější úlohu.

Feminismus?

     Postupná rostoucí úloha prvních dam byla spojována s feministickým hnutím. Ale první dámy tohle hnutí jak podpořily, tak i kolikrát šokovaly. 

     Překvapivá věrnost Hillary Clintonové při obvinění jejího muže z cizoložství postavila před ženské hnutí dilema. Hillary pro ně představovala typ zaměstnané samostatné ženy, která si buduje vlastní kariéru nezávisle na manželovi. I když jakmile bylo zapotřebí Clintonová se podřídila potřebám politiky jejího manžela. To všechno ale dělala ne jako první dáma, ale hlavně jako politička s chladnou hlavou a dostatečně zralým úsudkem. Najednou feministky nevědely co se vlastně děje, když se jejich oblíbenkyně Hillary  v aféře "Clinton versus Lewinská"  postavila za velké krize prezidentského úřadu na stranu manžela. Odpuštěním si získala miliony manželek , které taky už někdy přivřely oči. Tady ten čin nebyl výrazem tradiční ženské oddanosti, kterou by potěšila konzervativce, nýbrž promyšlený krok velice zkušené političky. Její šance k dosažení voleného úřadu neměly být zmařeny případným odvoláním z funkce jejího záletného manžela. Jedna ze sta nejlepších právníků v zemi, senátorka za stát New York a kandidátka na demokratickou nominaci v prezidentských volbách roku 2008 vždy jednala promyšleně a to jí vycházelo. A vychází jí to dodnes. Ve funkci ministryně zahraničních věcí USA a ve vládě nového prezidenta Baracka Obamy, jehož byla největší soupeřkou ve volbách do prezidentského úřadu a to všechno v době, kdy se už o jejím manželi téměř  neslyší. 

     Michelle LaVaughn Robinson Obama je současná první dáma 44. prezidenta Baracka Obamy. Vystudovala Princeton a Harvard University s titulem J.D. Právnička, z rodiny, které kořeny se dají vystopovat až do období před občanskou válkou, kdy její pra-pradědeček i pra-pra prababička byli otroci. Od kariéry právničky, přecházela  přes asistentku chicagského starosty, práce u neziskových organizací, pod děkanka chicagské university a viceprezidentka Nemocnic chicagské university, kde její příjem přesahoval dvounásobně plat jejího manžela ze Senátu Spojených států amerických.

Martha Dandridge Custis  Washington, nazývaná také „Pasty“ se 6. ledna 1759 provdala za tehdejšího plukovníka virginské milice, který byl jejím druhým manželem. Peníze bohaté vdovy pomohly jejímu manželi v kandidatuře do parlamentu. Tehdejšího „Hous of Burgesses“ ve Williamsburgu.

     Dorothea „Doley“ Payneová Toddová Madisonová, žena 4. prezidenta byla podle výzkumů nejpopulárnější americká první dáma 19. století. Udávala tehdejší kurz módy  a proslavila se i tím, že z farmy, kterou měli s manželem ve Filadelfii propustila všechny otroky na svobodu. James Madison byl jejím třetím manželem a po jeho smrti získala místo ve Sněmovně reprezentantů v době, kdy pro ženy v politice nebylo místo.

     Sarah Childress Polková byla jedinou první dámou, která přistoupila na opravdové politické partnerství, když si vzala svého manžela, 11. prezidenta Jamese Polka.

     Mary Ann Todd Lincoln byla další zajímavou osobností z řad prvních dam. Byla ženou 16. prezidenta USA Abrahama Lincolna. Pocházela z rodiny senátora a dostalo se jí dobrého vzdělání. Její matka zemřela, když byla ještě dítě. Od mala se o nich starali otroci , ale celý život měla odpor vůči otrokářství. Život jí uštědřil více ran a tak trpěla psychickými potížemi a léčila se také nakupováním. Její nákupní horečky stály Bílý dům nemalý peníz. Po vraždě jejího manžela v dubnu 1865 velmi trpěla. Její nemoc pro nakupování jí tehdy dohnala do velké finanční tísně a byla nucena prodávat své šatstvo co za ty léta nasbírala. Po smrti jejích synů upadla do depresivních stavů a léčila se i v Mariánských Lázních.

Nárokovala si u kongresu o rentu po svém zemřelém muži, bylo jí vyhověno a tato tradice se uchovala dodnes. Poslední roky života skončila v psychiatrické léčebně, kam jí dal zavřít syn Robert, který ji prohlásil za nesvéprávnou, aby se dostal k majetku.

     Edith Kermit Carow Roosveltová byla druhou manželkou prezidenta Theodora Roosevelta, který byl prvním prezidentem 20. století. První nazvala prezidentovo bydliště Bílým domem a zavedla v něm schůzky s ženami členů kabinetu.

     Anna Eleanor Roosveltová byla manželkou 32. prezidenta USA Franclina Roosevelta a tahle shoda jmen s její předchůdkyní nebyla náhodná. Byla totiž její neteří. Ona, její manžel i strýc z tátovy strany pocházeli všichni ze stejného rodu, který založil Clease Martenszena van Rosenvelta, který emigroval do Nového Amsterdamu z Nizozemska. Z máminy strany byla zas potomkem Williama Livingstona, který podepisoval Ústavu Spojených států amerických.

     „Bess“ Elizabeth Virginia Wallaceová Trumanová, žena 33. prezidenta USA Harryho S. Trumana, byla opakem svých předchůdkyň, které se ve 20. století pokoušely angažovat v politice. Sice se svému manželovi starala o administrativu, ale ona sama s tiskem nekomunikovala a zřídkakdy odpovídala na dopisy. Vysloužila si přezdívku „Lady No Comment“.

    Jacqueline „Jackie“ Lee Bouvierová Kennedyová Onassisová, manželka 35. prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho je jednou z nejznámějších prvních dam vůbec. Pocházela z velmi dobrých poměrů, i přes tehdejší hospodářskou krizi vyrůstala v luxusu, obklopena služebnictvem. Jako novinářka a fotoreportérka působila taky v Londýně a díky svému povolání se seznámila se svým manželem. Jejich sňatku požehnal i sám papež. Asi nejvíce jí proslavil její proslulý velmi dobrý vkus oblečení, který dodnes udává módní trendy. V okamžiku své smrti v roku 1994 byla nejslavnější Američankou 20. století.

     Nancy Davisová Reaganová s manželem Donaldem Reaganem byli prezidentským párem, o kterém plakáty říkaly „z Hollywoodu do Bílého domu“, což je asi nejvýstižnější. Nancy byla Ronaldova druhá manželka. Angažovala se v protidrogové a protialkoholické pomoci mladistvým. Překonala rakovinu prsu, které jí amputovaly a v současnosti žije v Kalifornii.

     Další slavná rodina v Bílém domě je rodina Bushových. George H. W. Bush se stal 41. prezidentem USA roku 1989. Jeho žena Barbara Pierce Bushová je matkou dalšího amerického prezidenta Georga W. Bushe a bývalého floridského guvernéra Jeba Bushe. A je taky tchýní Laury Bushové, učitelky, demokratky a manželky 43. prezidenta USA. Laura Bushová se v Bílém domě pozdržela do roku 2009. na veřejnosti se moc neprojevovala , ale víme, že byla od začátku proti válce v Iráku a

na rozdíl od svého silně věřícího manžela podporovala výzkum na embryích.