With Vanilla flavor: 2012

čtvrtek 5. července 2012

První dáma

Na fenomén „First lady“ nenahlížím, jen jako na téma ženské, sofistikované či feministické, ale zamyslet se nad touhle postavou a její rolí v dějinách politiky je lákavé. Slovní spojení „první dáma“ je oslovení prezidentovy manželky, které pochází ze Spojených států amerických, kde tohle sousloví vyjadřuje určitou funkci manželky prezidenta. Je to role, úřad či zaměstnání, které přísluší současné něžnější polovičce hlavy státu. V Evropě se ženám politiků nedostává obzvlášť velké pozornosti, ale ani jim není dáno takové břímě, jak je tomu u amerických sousedů. Proto se moje pozornost bude soustřeďovat spíše zaoceánským směrem a pokusím se zachytit a popsat můj pohled na minulost prvních dam. Jak se vyvíjela instituce první dámy, od pouhého přívěsku prezidenta až k vlastní svébytné instituci? Nakolik je image a styl první dámy nezávislý na prezidentském úřadu? Co všechno může ovlivnit první dáma a v čem všem se musí přizpůsobit? Do jaké míry je ovlivněn náš pohled na první dámu v poměru s úspěchy nebo omyly jejího manžela?

First Lady

Největší vlnu zájmu a pozornosti veřejnosti spustila před několika lety Hillary Rodhamová Clintonová, když se ucházela o jedno ze dvou senátních křesel za americký stát New York. Úplně obrátila pohled veřejnosti na post první dámy. Když se pak letos postavila do boje o prezidentské křeslo, jako jedna ze dvou největších soupeřů, vyvrátila všechny dosavadní představy o životě prezidentovy manželky. Bill a Hillary Clintonovi chápali od začátku prezidentský úřad jako společnou záležitost dvou rovnocenných politických partnerů. Do této doby se ale na roly první dámy hledělo pouze jako na reprezentativní záležitost. Jednoduše, první dámy nikdy předtím opravdově nezasahovaly do vládnutí svého muže. Sice asi každý známe rčení: „Muž je hlava rodiny a žena krkem, který s hlavou ohýbá.“, ale speciálně v takovém případě, jako je úřad prezidenta se oficiálně na tyhle věci ani nepomýšlí. Dá se říct, že Hillary je první aktivní paní prezidentová.

Kdysi Eleonor Roosveltová spolupracovala s manželem při vyřizování administrativních záležitostí a Rosalynn Carterová s Nancy Reaganovou výrazně v zákulisí ovlivňovaly své muže, ale u manželů Clintonových to bylo od samého počátku výrazně jinak.

Role první dámy nikdy nebyla oficiálně vymezena a celé staletí dochází k debatám a kritikám co první dámě přísluší a co nikoli. V průběhu let první dámy v bílém domě svou úlohu neustále upřesňovaly, rozšiřovaly a nově definovaly.

Několikrát se stalo, že se první dámy dostaly k moci blíž jak bylo zvykem. V případě zranění prezidenta se stala jeho manželka najednou jakousi náhražkou. Například Edith Willsonová a Nancy Reaganová filtrovaly informace mezi jejich muži v nemocniční péči a veřejností.

Titul první dámy znamenal pro Američany zpočátku velký problém, protože si nebyli jisti, jak by měli manželku prezidenta správně oslovovat. Prezident sám byl z počátku oslovován jako „Jeho Výsost, prezident Spojených států amerických a ochránce svobody“ nebo „Mr. President“ a taky „Vaše Excelence“. První dámu uštědřovali tituly typu „Markýza“, „lady“ a nebo prostě jenom „Mrs. Washington.“

Pojem „First Lady of the Land“ (první dáma země) se objevil až koncem devatenáctého století. Poprvé ho obdržela Lucy Hayesová. A psaní tohoto titulu velkými písmeny, což signalizuje úřední charakter, se začalo až ve dvacátém století.

Neoficiální první dámy

Dokud existuje svátost manželská, budou přetrvávat i první dámy. Jen pouhý dva ze čtyřiceti čtyř amerických prezidentů byli staří mládenci, když nastupovali do Bílého domu. James Buchanan a Grover Cleveland. Thomas Jefferson a Martin Van Buren byli zvoleni jako vdovci. Oba pověřili rolí první dámy své dcery. Rachel Jacksnová a Ellen Herndon Arthurová zemřely v období mezi zvolením a nástupu do funkce jejich manželů. Letitia Tylerová, Caroline Harrisonová a Ellen Wilsonová zemřely během funkčního období svých manželů. John Tyler a Woodrow Wilson se znovu oženili ještě během své funkce v Bílém domě.

V situaci, kdy se prezidentem země stane muž, který je svobodný nebo vdovec, nebo ovdověl během funkčního úřadu, je automaticky za první dámu považována některá z jeho nejbližších příbuzných, která se ujme funkcí a povinností první dámy. Tak se stalo třeba roku 1829, kdy do funkce první dámy 7. prezidenta USA Andreuva Jacksona nastoupila jeho neteř Emily Tennessee Donelsonová, potom co prezident náhle ovdověl ještě před nástupem do úřadu. Po neteři tento post převzala jeho snacha. Žena 8. prezidenta Martina Van Byrena zemřela dlouho před jeho nástupem do úřadu a prezident tak jmenoval za první dámu svou snachu Angelicu Van Burenovou.

Prezident Williem Henry Harrison měl ženu nemocnou a proto se nemohla zastávat funkce první dámy. Pouze první rok. Po zbytek období byla za první dámu považována jeho snacha Jane Irwin Harrisonová. Priscilla Cooperová Tylerová se ujala funkce prví dámy 10. prezidenta Johna Tylera v období mezi smrtí jeho ženy Letitie a nástupem druhé ženy Lujie Gardiner Tylerové. První dámou 21.prezidenta Chestra A. Artura se stala jeho sestra Mary Arthurová McElroyová, po smrti jeho ženy. Rose Elizabeth Clevelendová byla sestrou 22. prezidenta Grovera Clevelenda a také vykonávala funkci první dámy. Další neoficiální první dámou se stala dcera 23. prezidenta Benjamina Harrisona a byla ní Mary Harrisonová McKeenová. Oficiální první dámou, která nebyla manželkou prezidenta byla Harriet Rebecca Laneová, neteř 15. prezidenta Jamese Buchanana, protože nebyl nikdy ženat.

Role první dámy

V 19. století se většina žen prezidentů zarputile bránila plnit vyčerpávající veřejné povinnosti , které úřadu první dámy náležely. Některé dělaly všechno proto, aby mohly žít mimo Washington a jiné dokonce předstíraly nemoci a nechávaly se zastupovat. V následujícím století se ale hodně věcí změnilo. Takový odstup manželek prezidentů byl nemyslitelný jelikož v Americe ve 20. století začíná kralovat televize a média začínají pojem soukromí konkretizovat na pořád užší a užší pojem. Přesto některé první dámy pociťovaly tuhle svou úlohu jako přetěžké břemeno.

Eleonor Roosveltová i Jackie Kennedyová se sice uchylovaly na delší dobu z Bílého domu, ale důvodem byly spíše mimomanželské aféry jejich mužů. No a když jsme už u tohoto tématu, faktem je, že přes všechny četné manželské problémy, aféry a nevěry mužů v čele amerického národa nedošlo ani jednou jedinkrát k rozvodu prezidentského páru. Mezi prvními dámami Ameriky se najdou tři , kterým byl prezident až jejich druhý manžel a tři bývalé vdovy. Tímto se američtí prezidenti liší od jejich evropských kolegů. Americký prezidentský úřad je natolik ovlivněn veřejným míněním, že víceré první dámy musely spolknout hořkost a dál hrát roly ideálního páru.

Stará moudrost říká, že „za každým velkým mužem stojí velká žena“.

Do jaké míry jsou schopny ovlivnit první dámy vládnutí svých manželů? Jen do jaké sami chtějí. Záleží asi na jejích ctižádostivosti.

Helen Herčin Taftová, byla na svou generaci až neobvykle politicky ctižádostivá. Zrušila pravidelné setkání manželek kabinetu, na kterých se podle zdrojů nevýslovně nudila a místo toho se pravidelně zúčastňovala konzultací svého manžela s politiky, diplomaty a přímo ovlivňovala i zásadní rozhodnutí prezidenta.

Ellen Wilsnová byla otřesena katastrofálními hygienickými poměry v afroamerických obytných čtvrtích Washingtonu v USA. I když zemřela rok po nástupu do funkce svého muže, postarala se o urbanizační reformy a ty jsou odkazem trvalé hodnoty. Na její smrtelné posteli bych dokonce schválen zákon nazvaný „Ellen Wilson Law“. Tím poprvé v dějinách byl přijat zákon ze strany první dámy.

Eleonor Roosveltová už od počátku působila jako politička a novinářka a po přestěhování do Bílého domu pořádala vlastní tiskové konference, na kterých byly zodpovídány politické otázky s jejím vlastním názorem, nezávisle na politice jejího muže. Od dob Eleanor vystřídala role pouhé hostitelky v bílém domě práce s veřejností jako nejdůležitější funkce první dámy. Od té doby se od první dámy automaticky očekává, že se bude angažovat také v nějakém nekontroverzním sociálním problému. Jackie Kennedyová se zajímala o ochranu památníků, Betty Fordová vystupovala za rehabilitaci alkoholiků, Nancy Reaganová se přimlouvala za protidrogové kampaně a Barbara Rushová si připsala zásluhu v boji proti analfabetismu. Obvykle odchodem z Bílého domu tyhle aktivity prvních dam nekončily.

Od Eleanor Rooseveltové, která vyzvala lid, aby jí psal dopisy, první dámy zaměstnávaly celé štáby pracovníků, aby zvládly korespondenci a sociální závazky. Pet Nixonová obhajovala počet svých zaměstnanců i takto: „Když někdo z malého města dostane dopis z Bílého domu, ukáže ho všem sousedům a nezřídka ho dokonce otiskne v místním tisku.“ Pat jako prví absolvovala volební turné se strategickým návštěvním programem, při němž vyzdvihovala svého muže a jeho program. Manželky prezidentů se postupně víc a víc vměšovaly do politických problémů a podněcovaly reorganizaci „východního křídla“ Bílého domu, což je místo, kde má pracovnu první dáma. Tým Hillary Clintonové byl sice menší jako třeba Barbary Bushové, ale zato si přenesla svou kancelář do vytouženého západního křídla a byla v blízkosti prezidenta. Tím čerpala poznatky z vědomostí týmu manžela a také demonstrovala svoje pojetí prezidentského úřadu jako partnerství.

Jako královna

Když 27. května 1789 poprvé vkročila Martha Dandridge Custis Washingtonová do New Yorku, byla uvítána ovacemi „Ať žije lady Washingtonová“. Snažila se reprezentovat jako „náhražka“ královny pro mladý americký národ, který alespoň z doslechu znal pompéznost evropských panovnických dvorů.

Americký prezident vykonává v systému USA současně dvě funkce: šéfa vlády i nejvyššího státního představitele. Což je odlišné od většiny evropských zemí. Tím ho tato pozice staví v očích svých občanů na mnohem vyšší pozici jak to bývá u prezidenta v Evropě. No a tenhle fakt hodně ovlivňuje i život jeho manželky. Dá se říct, že první dáma v Americe má mnohem významnější úlohu.

Feminismus?

Postupná rostoucí úloha prvních dam byla spojována s feministickým hnutím. Ale první dámy tohle hnutí jak podpořily, tak i kolikrát šokovaly.

Překvapivá věrnost Hillary Clintonové při obvinění jejího muže z cizoložství postavila před ženské hnutí dilema. Hillary pro ně představovala typ zaměstnané samostatné ženy, která si buduje vlastní kariéru nezávisle na manželovi. I když jakmile bylo zapotřebí Clintonová se podřídila potřebám politiky jejího manžela. To všechno ale dělala ne jako první dáma, ale hlavně jako politička s chladnou hlavou a dostatečně zralým úsudkem. Najednou feministky nevědely co se vlastně děje, když se jejich oblíbenkyně Hillary v aféře "Clinton versus Lewinská" postavila za velké krize prezidentského úřadu na stranu manžela. Odpuštěním si získala miliony manželek , které taky už někdy přivřely oči. Tady ten čin nebyl výrazem tradiční ženské oddanosti, kterou by potěšila konzervativce, nýbrž promyšlený krok velice zkušené političky. Její šance k dosažení voleného úřadu neměly být zmařeny případným odvoláním z funkce jejího záletného manžela. Jedna ze sta nejlepších právníků v zemi, senátorka za stát New York a kandidátka na demokratickou nominaci v prezidentských volbách roku 2008 vždy jednala promyšleně a to jí vycházelo. A vychází jí to dodnes. Ve funkci ministryně zahraničních věcí USA a ve vládě nového prezidenta Baracka Obamy, jehož byla největší soupeřkou ve volbách do prezidentského úřadu a to všechno v době, kdy se už o jejím manželi téměř neslyší.

Michelle LaVaughn Robinson Obama je současná první dáma 44. prezidenta Baracka Obamy. Vystudovala Princeton a Harvard University s titulem J.D. Právnička, z rodiny, které kořeny se dají vystopovat až do období před občanskou válkou, kdy její pra-pradědeček i pra-pra prababička byli otroci. Od kariéry právničky, přecházela přes asistentku chicagského starosty, práce u neziskových organizací, pod děkanka chicagské university a viceprezidentka Nemocnic chicagské university, kde její příjem přesahoval dvounásobně plat jejího manžela ze Senátu Spojených států amerických.

Martha Dandridge Custis Washington, nazývaná také „Pasty“ se 6. ledna 1759 provdala za tehdejšího plukovníka virginské milice, který byl jejím druhým manželem. Peníze bohaté vdovy pomohly jejímu manželi v kandidatuře do parlamentu. Tehdejšího „Hous of Burgesses“ ve Williamsburgu.

Dorothea „Doley“ Payneová Toddová Madisonová, žena 4. prezidenta byla podle výzkumů nejpopulárnější americká první dáma 19. století. Udávala tehdejší kurz módy a proslavila se i tím, že z farmy, kterou měli s manželem ve Filadelfii propustila všechny otroky na svobodu. James Madison byl jejím třetím manželem a po jeho smrti získala místo ve Sněmovně reprezentantů v době, kdy pro ženy v politice nebylo místo.

Sarah Childress Polková byla jedinou první dámou, která přistoupila na opravdové politické partnerství, když si vzala svého manžela, 11. prezidenta Jamese Polka.

Mary Ann Todd Lincoln byla další zajímavou osobností z řad prvních dam. Byla ženou 16. prezidenta USA Abrahama Lincolna. Pocházela z rodiny senátora a dostalo se jí dobrého vzdělání. Její matka zemřela, když byla ještě dítě. Od mala se o nich starali otroci , ale celý život měla odpor vůči otrokářství. Život jí uštědřil více ran a tak trpěla psychickými potížemi a léčila se také nakupováním. Její nákupní horečky stály Bílý dům nemalý peníz. Po vraždě jejího manžela v dubnu 1865 velmi trpěla. Její nemoc pro nakupování jí tehdy dohnala do velké finanční tísně a byla nucena prodávat své šatstvo co za ty léta nasbírala. Po smrti jejích synů upadla do depresivních stavů a léčila se i v Mariánských Lázních.

Nárokovala si u kongresu o rentu po svém zemřelém muži, bylo jí vyhověno a tato tradice se uchovala dodnes. Poslední roky života skončila v psychiatrické léčebně, kam jí dal zavřít syn Robert, který ji prohlásil za nesvéprávnou, aby se dostal k majetku.

Edith Kermit Carow Roosveltová byla druhou manželkou prezidenta Theodora Roosevelta, který byl prvním prezidentem 20. století. První nazvala prezidentovo bydliště Bílým domem a zavedla v něm schůzky s ženami členů kabinetu.

Anna Eleanor Roosveltová byla manželkou 32. prezidenta USA Franclina Roosevelta a tahle shoda jmen s její předchůdkyní nebyla náhodná. Byla totiž její neteří. Ona, její manžel i strýc z tátovy strany pocházeli všichni ze stejného rodu, který založil Clease Martenszena van Rosenvelta, který emigroval do Nového Amsterdamu z Nizozemska. Z máminy strany byla zas potomkem Williama Livingstona, který podepisoval Ústavu Spojených států amerických.

„Bess“ Elizabeth Virginia Wallaceová Trumanová, žena 33. prezidenta USA Harryho S. Trumana, byla opakem svých předchůdkyň, které se ve 20. století pokoušely angažovat v politice. Sice se svému manželovi starala o administrativu, ale ona sama s tiskem nekomunikovala a zřídkakdy odpovídala na dopisy. Vysloužila si přezdívku „Lady No Comment“.

Jacqueline „Jackie“ Lee Bouvierová Kennedyová Onassisová, manželka 35. prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho je jednou z nejznámějších prvních dam vůbec. Pocházela z velmi dobrých poměrů, i přes tehdejší hospodářskou krizi vyrůstala v luxusu, obklopena služebnictvem. Jako novinářka a fotoreportérka působila taky v Londýně a díky svému povolání se seznámila se svým manželem. Jejich sňatku požehnal i sám papež. Asi nejvíce jí proslavil její proslulý velmi dobrý vkus oblečení, který dodnes udává módní trendy. V okamžiku své smrti v roku 1994 byla nejslavnější Američankou 20. století.

Nancy Davisová Reaganová s manželem Donaldem Reaganem byli prezidentským párem, o kterém plakáty říkaly „z Hollywoodu do Bílého domu“, což je asi nejvýstižnější. Nancy byla Ronaldova druhá manželka. Angažovala se v protidrogové a protialkoholické pomoci mladistvým. Překonala rakovinu prsu, které jí amputovaly a v současnosti žije v Kalifornii.

Další slavná rodina v Bílém domě je rodina Bushových. George H. W. Bush se stal 41. prezidentem USA roku 1989. Jeho žena Barbara Pierce Bushová je matkou dalšího amerického prezidenta Georga W. Bushe a bývalého floridského guvernéra Jeba Bushe. A je taky tchýní Laury Bushové, učitelky, demokratky a manželky 43. prezidenta USA. Laura Bushová se v Bílém domě pozdržela do roku 2009. na veřejnosti se moc neprojevovala , ale víme, že byla od začátku proti válce v Iráku a

na rozdíl od svého silně věřícího manžela podporovala výzkum na embryích.

úterý 10. dubna 2012

JIH proti SEVERU

Chtěla bych se teď trochu pokusit zhotnotit jeden z mých nejoblíbenějších filmů (podívám se na něj i ze strany produkce, nejen diváka) minulého století Gone with the wind z roku 1939. V českém překladu Jih proti severu. Český název je nespíše odvozen z historického časového úseku, do kterého byl děj posazen, ale o americké občanské válce film rozhodně není. I když je do děje zakomponována a výrazně změní osudy hlavních hrdinů.

Film je především romantickou ságou, která nemá (na tu dobu netradičně) takzvaný "happy end". Původní název (zachován například i ve slovenském překladu) doslova znamená „odváto větrem“. Název byl převzat ze stejnojmenné knihy, ze které byl čerpán i námět pro scénář. Mě film fascinoval již od první chvíle, kdy jsem jej shlédla a pravidelně ve mně vyvolá velké emoce. Tentokrát jsem se na něj, ale dívala s odstupem a pozorovala technickou část tohoto velkolepého díla.

Námět a scénář

Na začátku filmu se po úvodních titulkách objeví jméno spisovatelky, která napsala knihu Gone with the wind a pod ním věta :„Příběh starého jihu.“. Margaret Mitchell, která je držitelkou Pulitzerovi ceny, napsala životní příběh Scarlett O´ Hara . Strhující životní a milostní příběh se odehrává na pozadí občanské války Spojených států, kdy se na válku pohlíží ze strany Konfederace. Margaret Mitchell se kniha povedla natolik, že se ve své době stala nejprodávanější knihou hned po Bibli, a to je tedy úspěch. Inspiraci pro napsání tohoto díla našla Margaret Mitchell v básni Cynara od Ernesta Dowsona. Příběh filmu je vytržen z příběhu stejnojmenné knihy, která vypráví o životě hlavní hrdinky od jejího narození až do dospělosti. Do filmu byla použita část příběhu, kdy je hlavní hrdince od šestnácti do dvaceti osmi let. Napsání scénáře se chopil Sydney Howards, ale jeho původní forma by vyžadovala šest hodin filmu. Proto musel být scénář přepsán. Povedlo se jim to zkrátit, ale i přesto je film dlouhý protože má délku 222 minut. Bylo natočeno 500 000 stop materiálu, což bylo následně zmenšeno na 20 000 stop. Sidney Howard byl prvním člověkem, který Oscara dostal posmrtně. Producent David O. Selznick chtěl mít u natáčení Sydneyho Howardse pořád po ruce, ale ten odmítl a tak požádal režiséra Victora Fleminga. Ten měl za sebou několik úspěšných filmů, mimo jiné i slavný snímek Čaroděj ze země Oz.

Stručný děj

Příběh mladé ženy jménem Scarlett O´Hara začíná textem, který popisuje dějiště příběhu. Píše se o takzvaném „Starém Jihu“, zemí kavalírů a plantáží bavlny, země pánů a otroků, civilizaci odváté větrem. Scarlett je obletovaná mladá dívka, která je hrdá, má vlastní názor a umí manipulovat s lidmi, zejména s muži. Již z prvního záběru je pochopitelné, že Scarlett není příjemná jistá Melanie Hamilton. Z pouhého pohledu a tónu hlasu herečky divák vytuší, že Scarlett na Melanie žárlí a potom, co jí kluci ze sousedství oznámí, že si jistý Ashlie Wilkes bude jmenovanou Melanie brát za ženu, kamera přiblíží záběr na obličej Scarlett, kde se v mžiku na obličeji herečky jeví zklamání, překvapení zármutek i hněv vše pospolu. Všechny tyto dojmy potvrdí v dalším záběru slovy: „Hloupost! Ashlie miluje mě.“ Při nichž zamyšleně odchází. V jediném záběru divák pochopí, co se postavě honí v hlavě, a naznačí, o čem příběh bude. Zamilovaná Scarlett si přežije několik velkých životních zvratů, třikrát se i vdá, ale po celý život touží jen po jediném muži, kterého nemůže mít.

Do ní se zamiluje tulák Rett Butler. Ona však jeho lásku odmítá a to nejen pro to, že miluje Ashlie Wilkesna, ale také proto, že Rett Butler zná její tajemství (o lásce k Ashliemu, kterou později tají) a tím jí ponižuje. Hrdá, vzdorovitá a svéhlavá Scarlett dělá všechno proto, aby se dostala blíž ke své lásce. Spřátelí se i s jeho manželkou, jen aby mu byla nablízku. Nastanou však tvrdé časy války a přijde o všechno. Provdá se pro peníze, aby zachránila rodný dům, ale stane se brzy vdovou.

Do třetího manželství jí vyzve sám Rett Butler. Z lásky jí rozmazluje a chvíli jsou opravdu šťastní. Porodí mu dceru, ale potom znovu nastane krize, protože se probudí její zašlé city k Ashliemu Wilksovi, kterého si drží po celý život na blízku. Po potratu a úmrtí jejích dcery se manželství zcela rozpadá. Až na smrtelné posteli Melanie, manželka Ashlieho, zapřísahá, aby byla hodná na svého manžela, protože jí doopravdy miluje. Teprve po smrti Melanie si Scarlett uvědomí, že s Ashliem to nebyla opravdová láska a na velké očekávání diváků konečně zjistí, že celý život milovala omyl a její opravdová láska je její manžel Rett Butler. Ten však má už všeho dost a odejde od ní. V závěrečné scéně se hlavní hrdinka zhroutí na schody a opakuje si, že vymyslí jak ho přilákat zpět, ale ne dnes, protože by se zbláznila. Na závěr zazní proslulá hláška: „Zítra je také den.“ Ta dává divákovi naději, že jejich příběh lásky, kterému čtyři hodiny fandili, nakonec třeba nekončí, i když film nemá šťastný konec.

Herecké obsazení

Herecké obsazení bylo hvězdné. O roli hlavní postavy se ucházely tři herečky, ale nakonec jí získala Vivien Leigh, která si za tento film později odnesla Oscarovou sošku. Ztvárnění tvrdohlavé a pyšné potvory v provedení Vivien bylo brilantní. Hlavní postavě každý držel palce a doufal v její štěstí, i když divák věděl, že si více méně svůj osud zasloužila. Všechny ženy do kin jako magnet přitáhnul Clark Gable, který ztvárnil roli tuláka, vypočítavého zlatokopa, který po válce zbohatnul a hleděl jen sám na sebe. Původně měl postavu hrát Gary Cooper, ale právě Clark Gable udělal z filmu kult.

Charakter jeho postavy se v průběhu filmu ukazuje z různých stránek a na konci je z něj dobrý člověk, který si váží hodné lidi, milující táta a manžel a člověk, kterému záleží na pověsti a ostatních lidech. Postava Retta Butlera jakoby mu byla šita na míru. Po shlédnutí filmu divák zapomněl na jeho jméno a pamatoval si pouze Retta Butlera. Nerozhodného a nevýrazného Ashley Wilkesa zahrál Leslie Howard. Na svou postavu byl zpočátku hodně starý a nepomohli ani vrstvy make–upu. Jeho postava sice byla ženami zbožňována a milována, ale nebylo jasné proč, moc se neprojevil. Byl nerozhodný v lásce, své názory nedával dostatečně najevo, ale možná jen nedostal od režie příležitost na větší prosazení své postavy. Čtyřúhelník uzavírá postava Melanie Hamilton, kterou zahrála Olivia de Havilland. Olivia de Havilland byla pod záštitou Warner Brothers, konkurenčních studií, když jí požádalo MGM, aby hrála roli Melanie. Ve filmu chtěla hrát tak moc, že požádala studio o zrušení smlouvy. Její hraní a andělský pohled působilo na diváka dojmem, že Melanie Hamilton je světice.

Herecké výkony jsou dobré a stvárnění postav přiměřeně odpovídá knize, ze které byl námět převzat. Některé scény jsou zahrané brilantně i na dnešní dobu. Zejména postava Retta Butlera, kterou ztvárnil Clarke Gable, je očarující a věrohodná. Obe hlavní role ovšem často přehrávají a to někdy až diváka zamrzí. Například v třicáté minutě druhé hodiny filmu, kdy se Scarlett vrací přes válkou zpustošenou zemi domů na Taru. Po návratu domů se Scarlett dozví od služebné, že její matku včera zabila nemoc. Služebná působí nepřirozeně a herečka Vivien Leigh běhá po domě a nevěřícně volá na matku. Hlas a výraz herečky neodpovídají situaci a scéna je zahrána opravdu bídně. Co se týče takzvaného přehrávání, je viditelné nejvíce u milostných scén hlavních postav. Například u loučení nebo vyznání lásky. Jenomže když přihlédneme na fakt, že je to romantická sága a navíc natočená po druhé světové válce ve Spojených státech, výkonu herců se není co divit. Dá se říct, že přesně tohle se od nich v danou dobu vzniku filmu čekalo.

Režie, střih a produkce

Film je z dílny studia A Selznick International Picture. David. O. Selznick byl sice producentem, ale v závěru titulek se objeví, že produkce byla vytvořena Williamem Cameronem Menziesem. David O. Selznick si pro režii vybral Victora Fleminga, ale na filmu se podílel také režisér George Dewey Cukor. Jeho jméno však není uvedeno v titulcích, jelikož ho Victor Fleming po pěti týdnech nahradil. Kameramanem byl Frank Maher. Victor Fleming a jeho dvě nejslavnější díla se zrodila v jednom roce (1939), kdy těsně po sobě natočil Jih proti severu a muzikál Čaroděj ze země OZ. Jejich sláva předběhla pověst jeho samotného. Oba to byly v podstatě projekty řízené producentem a v obou případech Fleming během natáčení nahradil původního režiséra, mj. aby vyřešil různé produkční problémy. Měl pověst neústupného šéfa a chytrého tvůrce a obou nelehkých úkolů se zhostil vpravdě mistrně. Stříhání filmu připadlo na dva lidi, Haal C. Kerna a jeho pomocníka Jamese E. Newcoma.

Hodnocení práce režiséra a střihače je ovšem obtížné. Film natočený ve třicátých letech minulého století nelze srovnávat s filmy, které se točí dnes, proto je za potřebí se na dílo filmových profesí tehdejší doby dívat s odstupem a také respektem. Jih proti severu je jeden s prvních filmů natočených systémem barevných obrázků. V té době film jako takový nebyl tolik pokročilý a tento film rozhodně předčil svou dobu. Jenomže oko dnešního diváka, které je schopné pojmout tisíce střihů scén v pár minutách, je poněkud zmatené z režijního s střihačského provedení některých scén. Třeba v deváté minutě filmu Scarlett vyhlíží otce, který se vrací na koni domů. Pospíchá mu naproti. Tento pohyb je poskládán ze scén, kdy je otec cválá na koni přes louku z prava do leva, po té přecválá přes řeku ze zadu směrem ke kameře a nakonec sesedá z koně a pěšky jde dceři v ústrety v úplně jiné části exteriéru z leva do prava. Taky Scarlett utíká ze zadu ke kameře, z prava do leva, v další scéně z leva do prava a otci v ústrety z prava do leva. Pokaždé v jiné části exteriéru a kamera umístněná v jiném koutě. Když se otec s dcerou sejdou, tak je snímá nejdříve kamera z opačné strany jezera a uprostřed rozhovoru se přestřihne na kameru, která je snímá z druhé strany tak, jakoby se dívala na místo, kde stojí kamera první. Divák nemá o prostředí z těchto snímání a stříhání exteriéru přehled. Ztrácí se a nedovede si představit, jak okolí vypadá. Film je natočen dlouhými záběry, které často začínají velkým záběrem. Buď se ke kameře přibližují herci, nebo ona k nim, nebo obojí současně. Záběry mají většinou kolem půl minuty někdy i déle.

Zkrácení scénáře způsobilo, že na objasnění situací nesloužili pouze natočené scény, ale také texty, které proběhly před kamerou a objasňovali situaci, ve které se země nacházela. Například text, který se objevuje ve 46 minutě filmu, kdy končí americká občanská válka dlouhou bitvou v Pensylvánii. Text upřesňuje situaci a na pozadí textu je záběr na shromáždění lidu čekajícího na seznamy nově padlých ve válce. Dalším způsobem, kterým režie upřesňuje děj je nahlížení do korespondence, kterou postavy mezi sebou vedou.

Zvuk a hudba

Kvalita zvuku není s dnešní dobou srovnatelná. Přesto je řeč herců srozumitelná a práce zvukaře odvedena dobře. Zvukařská práce u tohoto starého filmu, také není lehce hodnotitelná. Zvuky prostředí téměř nejsou slyšet. Hlasy herců jsou v jemném šumu a překrývají se většinu času s hudbou v pozadí. Koňský cval, běh po schodech či tanec buď není slyšet, nebo nepřesně dosedá do záběrů. Pohyb lidí nebo prostředí není slyšitelný téměř vůbec. Hudbou je podtržená atmosféra, nálada, pocity postav. Hudba hraje v různém rytmu v pozadí filmu téměř celou dobu. Má rytmus a melodii klasické hudby, na kterou se v době občanské války Spojených států tančilo. Je ovšem doladěná do situací podle potřeby podtrhnutí určité atmosféfy. Asistent hudebního ředitele byl Lou Forbes. Hudbu skládal sám Max Steiner.

Exteriéry, interiéry a kostýmy

Za celkové umělecké zpracování je v titulcích uveden Lee Wheeler. Za interiéry a exteriéry jsou odpovědní Joseph B. Platt a Edward G. Boyle, který se staral o dekorace. Interiéry budov působí důvěryhodně a někdy jsou přepracovány do nejmenšího detailu. Jindy ovšem postrádám preciznost vyplnění místnosti a scéna je odehrána v podivném tmavém koutě. Například scéna, kdy Rett Butler a Scarlett uprchají z bombardovaného města zpět na Taru a snaží se jim ukrást povoz a koně. Dvacátá první minuta druhé hodiny je natočena ve tmě a v nejasných prostorách čehosi v pozadí. Divák neví ani to, jestli jsou venku nebo někde uvnitř a co přesně se kolem nachází. Nebo rodný dům hlavní hrdinky Tara. Po návratu Scarlett domů je dům zničený válkou, která zuřila i v té oblasti. Ale interiér působí až příliš zničeně a prázdně. Vše vypadá jakoby o několik století starší, špinavé či rozbité. Celkově to vypadá, jakoby dům vyhořel. Osvětlení je mizerné a několik svíček navozuje až hororovou atmosféru. Pokud to i byl záměr režie, vyprázdnění interiéru bylo přehnané.

Exteriéry mají znázorňovat venkov státu Georgia na jihu Spojených států amerických v průběhu americké občanské války. Časové položení děje je rok 1861 až 1877. Film sever proti jihu se zaznamenal do pamětí diváků i nápadnými barevnými záběry oblohy v pozadí herců. Obloha byla vždy romantická načervenalá či narůžovělá, podle toho jakou situaci chtěla režie vystihnout. Velké mraky ve vanilkové barvě se nepohybovaly a to, že scény s oblohou v pozadí byly točeny ve studiu, dokazují i stíny, které odráží světlo namířené na herce zepředu. Například v jedenácté minutě je vidět stín hole, kterou drží táta Scarlett v ruce na její blůzce. Následné sestřihy ze studia do exteriéru nejsou přesné a dnes si jich všimne snad i malé dítě.

Maskéři odvedli také dobrou práci. Na začátku filmu hraje Vivien Leigh Scarlett, které je šestnáct let. Vypadá mladě a svěže. Hlavní hrdinka si přežije tři manželství i válku a na konci filmu je mnohem starší. Hereččin věk odpovídá věku hlavní postavy. Kostymér Walter Plunkett se postaral o autentické kostýmy z dob americké občanské války, které jsou přesvědčivé a slušivé. Na celý film dohlížel také historik Wilbur G. Kurtz. Nebylo ho moc zapotřebí, protože už samotná předloha byla napsána pečlivě a spisovatelka si ověřovala každičkou drobnost.

Závěr

Ve filmu se starý jih jeví jako úrodná země s rozkvétajícím hospodářstvím plná panství s bohatými pány a otroky. Kde se otroctví podává jako přirozené. Otroci, jako zaměstaní pracovití lidé, kteří jsou rádi za svou práci. Žijí se svými pány ve velmi dobrých vztazích. Třeba chůva Scarlett již ve třetím záběru dává svou starostlivostí najevo, že nepečuje o Scarlett pouze proto, že musí, ale její starostlivost vychází z upřímných citů.

Mnohé magazíny umístily tento film na přední místa žebříčků těch nejlepších. American Film Institute ho zařadil na šesté místo v roce 2007, v roce 2008 se umístil čtvrtý v žánru výpravných filmů. Ve své době se jednalo o třetí nejdražší film všech dob. Nezapomínejme, že to byl jeden z prvních barevných filmů. Tak jak uvádějí titulky, že Selznick ve spolupráci s METRO – GOLDWYN – MAYER mají čest představit jejich produkt TECHNICOLOR, na který dohlížela Natalie Kalmus. O tom čím byl film ve své době, svědčí i to, že v době premiéry filmu byly guvernérem vyhlášeny prázdniny. Lístky byly až čtyřicetkrát dražší než obvykle. Film získal třináct nominací na Oscara a vyhrál sošky za nejlepší obraz, režii, herečku v hlavní roli, nejlepší scénář, herečku vedlejší role, nejlepší kinematografii – barvu a umělecké ztvárnění.

Film je tak trochu obhajobou dob otroků a ukázkou toho, jak to tam fungovalo. Vypovídá o tom, že na jihu Spojených států kdysi sídlila vysoká kultivovaná společnost, která dodržovala striktně evropskou etiketu a mravy. Do svých rozměrů však vyrost právě kvůli strhujícímu příběhu lásky, který ukotvil v srdcích lidí.V úvodu bylo řečeno, že je to můj oblíbený film. V závěru ho nechci více chválit, ale myslím, že následovné fakty budou mluvit sami za sebe.

neděle 8. dubna 2012

Vanilková Marilyn

Marilyn Monroe...

Doporučuji film Můj týden s Marilyn, který zrovna přišel do kin, pro všechny její fanoušky.

Více na: http://www.csfd.cz/film/280259-muj-tyden-s-marilyn/

Já jsem o ní četla několik knih a slyšela různé věci.

Po její smrti se o ní napsalo různých věcí, ale přes to všechno, jméno Marilyn Monroe bylo fenoménem. Jak se z prosté dívky, Normy Jean, stala taková hvězda? Krása, herecký talent, ani vlivný mecenáš za jejím úspěchem nebyl. Svojí slávu si vydřela a odnesla to i její psychika. Psalo se o ní, že prý bez několika hodinové úpravy vlasů, které nebyly přirozeně blond, nevystrčila nohu z domu. Také, že prohlásila, že chodí spát oblečená jen do několika kapek parfému Chanel No. 5. Její dům měla zařízený v bílé, smetanové a Champagne barvě.

Objevili jí ve fabrice, kde pracovala za pásem a oslovili jí na nafocení lechtivého kalendáře. Od té doby byla její cesta ke slávě pouze na ní. Střihla a odbarvila si vlasy. Začala se trápit hladem, rozvedla s s mužem, kterého si vzala již v 16 letech, aby se dostala z domu. Odjela do Los Angeles a chvílemi pracovala i jako call girl. Ráda si v médiích svojí minulost dokreslovala a každý měl jiné informace. Trpěla depresemi a byla na sebe příliš přísná. Ukradla manžela tehdejší módní ikoně Jacqueline Kennedy, a ten měl, podle některých, také něco do činění s její smrtí. I když ta se formálně uzavřela jako sebevražda. Marilyn našla služebná v její posteli, mrtvou a vedle ní leželo několik prázdných krabiček barbiturátů.